Ještě před deseti lety byla nuda běžným faktem našeho života - čas se vlekl věčným čekáním na schůzku, dopravu, hodinami strávenými ve frontě, nebo v dopravní zácpě. Chvíle ubíjející nečinnosti byly nevyhnutelnou, avšak docela zásadní skutečností života. Monotónní jízda domů mohla někoho přivést na překvapující myšlenky, mohlo dojít ke změně směru - někdy sotva znatelné, ale možná s radikálními důsledky. Zdá se však, že dnes žijeme v době, kdy jsou tyto zdánlivě zbytečné momenty nečinnosti čím dál vzácnější. Naše éra komunikace trpí patologickou úzkostí z nudy a všemi silami se ji snaží vystrnadit z lidského života.
Nudu však můžeme chápat i jako základní nastavení lidských bytostí, jímž se liší od jiných tvorů, stav jakéhosi fundamentálního neklidu, nedostupného pro ty, kteří jen zápasí o své přežití. Ať už jsme unaveni z činností, jimiž se jindy bezmyšlenkovitě zabýváme, či jsme znechuceni nad tím, že tu není nic, čím bychom se vůbec zabývat mohli, skrze nudu se stáváme cizinci v jinak důvěrně známém světě. Z odstupu pak nevnímáme jen, co všechno bychom mohli dělat, nýbrž také, a to je velice podstatné, co všechno bychom mohli nedělat. Ocitáme se v ryze poetickém prostoru čiré lhostejnosti, z něhož lze úplně jinak nahlédnout, co je v našem běžně obývaném prostoru vůbec možné. Jinými slovy lze nudu nahlížet také jak nastavení, z něhož ústí ryze poetické lidské aktivity jako jsou umění, filozofie, věda či láska.
Pojem nudy je úzce spojen s moderní civilizaci. V anglickém jazyce se první zmínka o něčem, co bychom mohli označit za nudu, nachází v soukromém listu z roku 1778, v literatuře se samotné slovo „boredom“ objevilo až v druhé polovině 19. století. Anglický pojem je velmi blízký německému významu slova Langweile (nepříjemný pocit z toho, když se čas vleče) a podobný je také francouzskému významu l ́ennui, který označuje existenciální strádání. V české literatuře jsou slova nudit se, nudný, nuda poměrně nová a nejspíše byla převzatá z ruštiny (núdnyj – nudný, otravný). Praslovanské nuditi znamenalo vyvíjet nátlak či násilí, někoho k něčemu nutit, tento smysl se postupem času proměnil na všeobecnou tíseň či nezájem a dlouhou chvíli a v tomto oslabeném významu byl přejat do češtiny a slovenštiny.
Souvislost nátlaku a nudy, jak jej načrtává slovanská etymologie, působí ponejprv zcela nahodile, ne-li nesmyslně. Začteme-li se do knihy Proust a znaky francouzského filozofa Gillese Deleuze, zvláštní spojení nudy a násilí získává nový smysl právě v souvislosti s pojetím dlouhé chvíle jako podmínky autentických tvůrčích aktivit. Deleuzovu klíčovou myšlenku představuje teze, že tvůrčí myšlení není nikdy záležitostí nějaké racionální volby, ale že jsme k němu donuceni – a to zvláštními jevy – znaky, ať už se jedná o znaky společenské, milostné, smyslné či estetické. Jsme-li upoutáni znakem, jsme zachváceni nějakým fenoménem natolik, že nemůžeme jinak, než se jím zabývat – prozkoumávat jej a trávit s ním čas, abychom ho mohli v důsledku nějak uchopit. Při tom nás může naplnit nervózním vzrušením, žárlivostí, štěstím, utrpením a mnoha dalšími pocity. Myšlení i tvoření v sobě ukrývá násilnou povahu vymykající se naší vědomé vůli, nerozlišující mezi subjektem a objektem.
V jedné z nejslavnějších scén světové literatury, na samém počátku Proustova Hledání ztraceného času předchází zaujetí znakem pocit absolutní netečnosti a deprese. Proust nechává svého znuděného vypravěče namáčet linecký koláček v šálku čaje: „ A brzy jsem, sklíčen chmurným dnem a vyhlídkou na smutný zítřek, zvedl k ústům lžičku čaje, v níž jsem nechal změknout kousek madlenky. Ale v témž okamžiku, kdy se doušek promíšený drobty koláče dotkl mého patra, trhl jsem sebou a soustředil se na podivné věci, které se ve mně děly. Zaplavil mě pocit lahodného požitku, izolovaný pocit bez vědomé příčiny. Okamžitě způsobil, že se mi životní převraty staly lhostejnými, pohromy neškodnými, krátkost života klamnou, podobně jako si počíná láska, když mě naplní drahocennou esencí: nebo spíš tato esence nebyla ve mně, nýbrž byla mnou. Přestal jsem se cítit nepatrný, nahodilý, smrtelný. Kde se ve mně vzala ta mocná radost? Cítil jsem, že souvisí s chutí čaje a koláče, ale nekonečně ji přesahuje, nemůže mít stejnou povahu. Kde se bere? Co znamená? Kde ji zachytit?“ Povznášející emoce plynou ze setkání se znakem, vůní koláčku, v němž jsou zavinuty Marcelovy vzpomínky z dětství a on nemůže jinak než se jimi zabývat, což jej v důsledku zavede až k literární aktivitě. Neměli bychom však zapomenout, že zachvácení znakem předchází paralyzující pocit krize a odcizenosti vůči světu okolo. Násilné zaujetí znakem, jež charakterizuje autentické myšlení a tvorbu, se děje na pozadí netečnosti a nechuti - nudy.
Tereza Stejskalová
